V posledních dnech se staly dvě události, které mají něco společného.

Příběh první: teroristé vtrhli do redakce francouzského časopisu a popravili jeho redaktory.

Příběh druhý: naše slepička se nějakým zázrakem ubránila útoku jestřába. Sice ji hodně oškubal a potrhal, ale přežila. Další den na ni ostatní slepice velmi brutálně útočily, dorasovaly ji více než jestřáb, museli jsme ji od nich dát pryč. Zatímco po útoku jestřába jsme věřili, že přežije, tak po útoku jejích soudružek o tom pochybujeme.

Možná si říkáte, co je to za nesmysl? Co mají slepice společného s teroristy? Pak čtěte dál, souvislost je překvapivě silná, až niterná.

Před mnoha lety se mi do rukou dostala kniha Takzvané zlo, jejímž autorem je Konrad Lorenz. Autor v ní populárním způsobem popisuje část svých vědeckých pozorování, na jejichž základě založil nový vědní obor etologii (součást zoologie). Za tento přínos vědě mu byla v roce 1973 udělena Nobelova cena. Jedná se o velmi zajímavou knihu, která by neměla chybět v knihovničce žádného přemýšlivého člověka. Zvláštní je, že vůbec nepojednává o lidech, přitom člověku přijde jakoby byla i o lidech.

Konrád Lorenz se v této knize zaměřuje na tzv. vnitrodruhovou agresi. A popisuje zde mnoho případů tohoto fenoménu.

Existují například tak agresivní druhy mořských ryb, kdy se samec se samičkou mohou setkat pouze za účelem milostného aktu. Ihned poté se od sebe musejí vzdálit, jinak by se porvaly a jedna by sežrala druhou. Přitom k jiným dravým rybám jsou naprosto tolerantí. Jejich agrese se projevuje pouze vůči vlastnímu druhu. Tato vnitrodruhová agrese se projevuje u mnoha živočišných druhů, například i u myší nebo hus.

Autor vyvozuje závěr, že příčinou vnitrodruhové agrese je to, že příslušníci stejného druhu spotřebovávají stejné zdroje a potřebují stejný životní prostor (Možná jste si teď stejně jako já vzpomněli na jednoho šílence. Není to náhoda.). Proto jsou si příslušníci stejného živočišného druhu navzájem největšími konkurenty o potravu, prostředí, partnery ap. A proto je vnitrodruhová agrese zakódována v každém živočichu. U některých se projevuje stále a trvale, jako například u výše zmiňovaných dravých rybek. Jinde je ukryta velmi hluboko, za běžných okolností se neprojevuje a k jejímu projevení se je zapotřebí určitý spouštěč.

Vnitrodruhová agrese je potlačena u těch živočichů, jejichž životní strategie využívá nějakou formu vnitrodruhové spolupráce. Čím více jsou na ní závislí, tím více je potlačena agrese. Je pak logické, že pokud se objeví jedinec, který se nějakým způsobem odlišuje, může se stát předmětem agrese. Jeho odlišnost totiž znamená, že je jiný. A to znamená, že nemusí být tak platný v rámci vnitrodruhové spolupráce.

Například pokud nějaký pták, třeba slepice, žije v hejnu hlavně z toho důvodu, aby snížila pravděpodobnost toho, že při útoku dravce padne právě ona. Pak má určitou logiku oslabenou slepici oslabit ještě víc a vyštvat ji z hejna. Dravci raději útočí na nemocné a oslabené jedince a pokud je možnost takového jedince získat a navíc ho vyhnat z hejna, pak bude útok veden mimo hejno, tedy mimo mě.

Nedávno jsem viděl v televizi pořad, který informoval o tom, že vědci objevili nové, překvapivé jednání u šimpanzů. Občas se stane, že ostatní samci koordinovaně zaútočí na jednoho samce. Zabijí ho a utrhnou mu genitálie. Myslím, že i toto jednání spadá do škatulky vnitrodruhové agrese. Samec se prostě z nějakého důvodu znelíbí, vybočí z řady, stane se více nápadným a tak na něj zaútočí.

Podobný princip zřejmě funguje i u slepic. Ty jsou občas na sebe agresivní i pokud jsou zdravé. A každý chovatel slepic ví, že když do svého hejna pustí nové slepice, tak vždy následuje mela a nějaký čas to trvá než se spřátelí.

Dnes, po konzultaci s jinými už vím, že každý zkušený chovatel také ví, že pokud je slepice zraněná, tak na ni ostatní brutálně útočí a jsou schopny ji zabít. Přitom to předtím byla jejich společnice, vyrůstaly spolu od kuřete.

A koneckonců stejný princip podle mě je příčinou mezilidské agrese. Někdy na sebe lidé vědomě útočí kvůli zdrojům či prostředí. Někdy je to ale skryto. Na venek jim přijde, že toho druhého nemají rádi kvůli barvě pleti, náboženství, barvě tkaniček u bot a nevím co ještě. Ale to základní nutkání, věřím, pramení z živočišného principu, kterým je vnitrodruhová agrese. Vlastnost, kterou mají lidé společnou se všemi ostatními zvířaty. Někteří toto nutkání, toto volání přírody dokáží potlačit. Ty pak nazývejme lidmi nebo člověkem.