Na seancích organizovaných mistry reiki po celém světě i u nás, můžete být zasvěceni do Reiki. To u Vás způsobí otevření energetických center a nastolí mezi nimi rovnováhu. Následně můžete jak přikládáním rukou, tak i na dálku, léčit sebe i ostatní. Přináším zde svoji osobní zkušenost se zasvěcením do prvního stupně Reiki.

Zasvěcení samotné

Bylo to asi dva roky před sepsáním tohoto článku. V jakémsi časopise jsem nalezl inzerát jisté velmistryně Reiki. Skontaktoval se s ní a objednal se na nejbližší volný termín zasvěcovací seance. Ta proběhla během jednoho dne. Spočívala v několikahodinové, více méně filozofické, přednášce, samotného zasvěcovacího rituálu, praktického vyzkoušení, závěrečné přednášce a obejmutí se na rozloučenou. Před tím vším samozřejmě také v inkasování 500,- Kč. Někteří přítomní si nechali vystavit daňový doklad, aby mohli danou částku odepsat z daní. Jaká ubohost, odepište Boha z daní !

Mnoho přátel mě považuje za poněkud výstředního tvora. Snad i blázna, který věří na telepatii, v Boha a některé paranormální fenomény. Sám si samozřejmě, jako každý blázen, připadám docela normálně 🙂 A kdyby se moji milí přátelé setkali s lidmi se kterými jsem se setkal při své zasvěcovací seanci já, věřím že by mě považovali také za vcelku normálního.

Bylo nás tam asi pět, možná šest. Během přednášky paní velmistryně se jedna z přítomných mladých žen (bylo jí asi 35) svěřila, že od svého dětství neusne bez růženínu v ruce. Hmmm, nevím jak by se mi usínalo s šutrem v ruce, ale budiž …
O přestávce jeden mladík přesvědčoval jednu mladici o tom, že v minulém životě byl korejskou tanečnicí. Tehdy jsem si v duchu řekl: „HURÁ – jsou i horší případy než já“. Ne že bych nevěřil na minulé životy a to že se během nich mění pohlaví, ale rozhodně bych nikoho nepřesvědčoval o tom, že mě v jednom z mých minulých životů, pro nic za nic popravili. S cizími lidmi o tom nehovořím.

Během první části přednášky nás velmistrině seznámila s reikistickým pohledem na svět a některými základními myšlenkami o povaze fenoménu Reiki. Tato část přednášky byla docela nudná, také proto, že jsem si před seancí přečetl některé knihy o Reiki. Jediným zpestřením byl korejská tanečnice, který pod vlivem Kafkových Nových základů neustále polemizoval s velmistryní o polaritě aury ap. Nás ostatní to ale trochu otravovalo a tak ho někteří po určité době napomenuli.

Poněkud příjemnějším zpestřením byla jedna slečna, která ležela během přednášky na zemi, zatímco já jsem seděl na židli. Ona byla hlavou ode mě a nohama, vcelku logicky, ke mně. Takže pohled na ni byl občas mírně erotický. Škoda že neměla mini. Ale ony i dobře obepnuté rifle, mimochodem mé oblíbené značky William & Delvin, dokáží na pěkné ženské postavě, dobře lahodit oku labužníka. Bohužel ze společenských důvodů jsem ji mohl vnímat pouze periferním viděním, takže jsem měl poněkud neostrý obraz a dobrý zvuk (ten mě v danou chvíli ale moc nezajímal).

V druhé části nás velmistryně seznámila s životem po zasvěcení do reiki. Její představy mě trošku děsily, nicméně se skutečně realizovaly.

Samotné zasvěcení probíhalo tak, že všichni kromě dvou právě zasvěcovaných byli ve vedlejší místnosti. Jako vždy jsem chtěl jít až poslední.
Když vyšla první zasvěcená dvojice – muž a žena – ona brečela a on se tvářil také nějak divně. Trochu mě překvapilo, že slova velmistryně se vyplnila. Skutečně nás upozorňovala na to, že někteří lidé takto reagují. U dalšího jednoho nebo dvou párů to bylo stejné. Všechny ženy se z toho rozbrečely. Říkal jsem si, že to asi bude pěkná síla.
Konečně přišla řada na mě. Byl jsem usazen a požádán, abych se ponořil do alfy. Zasvěcování trvalo asi pět minut. Podle sluchu jsem poznal, že velmistryně okolo mě mává rukama. Neviděl jsem to, protože při zasvěcovacích rituálech musíte mít zavřené oči. Došlo mi, že je to asi proto, aby jste neviděli co ti mistři dělají, protože v tuhle chvíli jsem začal vše považovat tak trochu za podvod. Necítil jsem totiž vůbec nic zvláštního. Nic, co bych necítil, pokud bych meditoval kdekoliv jinde na světě. Pořád jsem čekal kdy to přijde. Kdy konečně přijde to z čeho se ty ženy (a taky jeden muž) rozbrečeli. A v tomto neustálém očekávání mi najednou bylo oznámeno, že už jsem zasvěcen 😮 Dívka která byla zasvěcována se mnou brečela … Tak mě napadlo, že ti lidé možná pláčou proto, že se cítí být podvedeni. Ale to by snad nadávali, proč by brečeli ? Styděli se za to ? Byl jsem z toho velmi rozpačitý. (Na tomto místě nezatracujte reiki, ono to totiž vážně funguje, ale u každého jinak, čtěte dál.)

Následovalo praktické vyzkoušení reiki. Krom několika cviků jsme byli požádáni abychom utvořili páry. Na mě zbyla, k mému potěšení, slečna ve WéDéčkách. Jeden z páru seděl na židli, druhý mu položil ruce na ramena a vysílal do něj reiki.
Když to dělal já jí, tak jsem se opravdu moc snažil. Velmi upřímně a s velkým prožitkem jsem požádal Boha o trochu té Reiki pro onu slečnu. S každým výdechem jsem si velmi intenzivně představoval jak proudí energie do ramen oné slečny. Mým cílem bylo dát jí co největší dávku. V tu chvíli jsem si nepřál nic jiného než stát se prostředníkem Božské prozřetelnosti. Nebyl jsem ničím jiným, než kanálem energie. Po chvíli mě poněkud překvapil její výrok: „Richard se tomu asi bude divit, ale je to docela síla“ Že by to vážně fungovalo ? Pomyslel jsem si a vysílal dál. Překvapilo mě to hlavně proto, že já sám jsem nic zvláštního necítil, krom toků energie, které jsem si vsugeroval.
Potom jsme se prohodili. Nic moc zvláštního jsem necítil, jen se konečně dostavil mírný pocit mravenčení.

Krátce poté jsme se rozloučili, bylo mi trochu proti srsti objímat se s lidmi, které vůbec neznám. Ale když si to velmistryně přála …

První den po zasvěcení

Cestou domů mi v duchu proběhla věta Waltera Lubecka: „Odjížděl jsem s pocitem zbytečně vyhozených peněz …“, já také. Během zasvěcení jsem nic zvláštního necítil a měl jsem pocit, že se to velmistryni přinejmenším u mě nějak nezadařilo. Trochu naděje mi dával onen pocit mírného mravenčení, o němž jsem si ale nebyl zcela jistý zda mi nebyl vsugerován. Jenom cestou k autu jsem se cítil trošku jinak než normálně. Onen pocit by se dal přirovnat snad k jakési lehkosti. No tak, když nic, tak mi to aspoň udělalo dobrou náladu. Po delší době jsem se dostal mezi lidi. Navíc svítí sluníčko, ale škoda pětistovky. Co se dá dělat.

Mírné ohromení mi však poskytla jízda autem. Zpočátku jsem se pouze věnoval řízení, když v tom jsem si najednou uvědomil, že se usmívám. Pro nic za nic. Jen tak. Co si o mně pomyslí ostatní řidiči ? Debil jede autem a tlemi se u teho (bylo to na Hané).
Najednou jsem pocítil touhu obejmout celý svět … Obejmout řidiče v protijedoucím autě … K sakru co to má znamenat ? Nemohlo by se to reiki vztahovat jenom na ženy ? Pro Boha co to tam se mnou udělali? Ono to snad vážně funguje.

Ten den se už nic zvláštního nepřihodilo. Z kurzu reiki jsem odjel na chalupu za rodiči. Zrovna jsme měli příbuzenskou návštěvu a všichni byli hrozně zvědaví, kde že jsem to vlastně byl. Nechtělo se mi o tom moc hovořit a tak jsem jim poskytl jen kusou informace o tom že v Olomouci na kursu Reiki. Na tradiční otázku mé mámy: „Kolik to stálo ?“ jsem jí sdělil cenu kurzu a na její další tradiční otázku: „A co z toho máš ?“ jsem odpověděl opět tradičně: „Nic“.
Ještě ten den jsem z chalupy odcestoval domů, pociťoval jsem mírnou bolest v ramenou, které jsem tehdy nevěnoval pozornost. Cestou domů mi v duchu opět proběhla věta Waltera Lubecka: „Avšak již cestou domů jsem začal pociťovat mravenčení v rukou, když jsem je měl položené na volantu“ a já nic. Pořád nic.

Potíže během prvních dnů po zasvěcení

Od druhého dne jsem přestal pochybovat o tom, že jsem skutečně zasvěcen. Za prvé mě neskutečně bolela ramena. Nejdřív jsem nevěděl čím to je. Potom mi došlo, že do ramen jsme si pouštěli reiki. A že jsem tam zřejmě měl bloky energie, které se rozpouští. Bolest trvala po dobu asi tří dnů. Nemohlo to být ničím jiným, protože v té době jsem nevykonával žádnou fyzickou práci ani sport, prostě nic, z čeho bych mohl mít namožené svaly
Na psychologické rovině mě hned druhý den zastihla nepředstavitelně silná deprese, tak silná, jakou jsem ještě nezažil. Podotýkám zde, že nebýt onoho zasvěcení určitě bych depresi neměl, protože již po dobu tří let před tím, pro mě deprese přestaly existovat. Hodně jsem jimi trpěl v období studia vysoké školy, zejména ve vyšších ročnících. Studium samotné je dosti náročné a když se navíc potýkáte s bídou tak to způsobí své. Ale od okamžiku ukončení studia zmizely jak deprese, tak i neustálé bolesti v oblasti žaludku, jako mávnutím kouzelného proutku. Začal lepší život. A nebylo z čeho mít deprese.
Krom toho všeho se projevili i jiné věci. Míval jsem potíže s kolenem. Od jisté doby jsem pociťoval dost výrazné bolesti levého kolenního kloubu. Ale nikdy tak silné jako první týden po zasvěcení.
Prvních 14 dnů po zasvěcení se ke mně chovali lidé jinak, byli poněkud odtažitější. A já pociťoval stále silnější touhu objímat je, abych jim předal reiki. Obecně jsem cítil silnou touhu předávat reiki. Dodneška když vidím někoho kdo má problémy, nejraději bych ho objal, ale samozřejmě to nedělám. S reiki se musíte naučit žít tak, aby vás nepovažovali za blázna, nebo homosexuála. Pociťujete silnou touhu objímat kde koho.
Nakonec se dostavil i onen pocit mravenčení v rukou, kdykoliv je kamkoliv položím. Z toho jsem měl největší radost.
Také si vzpomínám, že jsem v prvních týdnech prožíval intenzivnější emoce. Zejména do té doby, než jsem pochopil příčiny lidského hněvu. To jsem se jednou tak rozčílil, že jsem nebyl schopen se uklidnit, sednul jsem si do křesla dal si reiki a meditoval nad pravou příčinou hněvu. Až jsem ji našel a od té doby jsem se již nerozčílil nikdy. Přesněji řečeno do doby, než jsem trochu upustil od reikistického života, protože ve svém zaměstnání si nemohu dovolit občas se nerozčílit, a být ke každému milý 🙁
Jsou to již dva roky co se vše událo a tak si zcela určitě nevzpomínám na vše co se v prvních dnech a týdnech událo. Vzpomínám si jen na tyto, nejintenzivnější zážitky. Ty mě přesvědčili o tom, že zasvěcení stálo za to a že to rozhodně nebyl podvod, ani zbytečně vyhozené peníze. Nicméně pro druhý stupeň zasvěcení jsem se zatím nerozhodl.

Po překonání obtíží.

Po překonání několika prvních dnů a týdnů, kdy se vyplavily na povrch staré neduhy, jak nás mistryně upozorňovala, se můj život zlepšil. Skutečně je potom člověk vyrovnanější. Medituje-li nad reikistickými pravidly, dospěje k určitému poznání. Není to však to vrcholné poznání, kterého dosáhnete klasickou iniciací. Jen trochu více poznáte člověka.
Velmi prospěšné je, že na nějakou tu bolístku si můžete jednoduše položit ruku a pomůže to. Také můj tradiční problém – bolest kolenního kloubu se od té doby značně utlumil. Je pravda, že občas pobolívá, ale ne tak často a tak intenzivně jako před reiki.
Další velmi užitečná věc je ta, že sám sebe můžete dobíjet energií. O prvním stupni zasvěcení se říká, že je to Reiki pro Tebe. Má sloužit hlavně zasvěcenci. Jsem-li úplně vyčerpán, sednu si na chvíli do křesla, dám si reiki a hned mám zase skvělou náladu a jsem pln energie.
Mimochodem pár týdnů po zasvěcení se mi zdařilo první vědomé OBE, doposud jediné, nějak jsem se přestal snažit. Trochu mě překvapilo, když mistryně hovořila o astrální projekci jako o běžné věci, kterou praktikuje kdy se jí zachce. Možná ano. Reiki-do je asi jednou z možných cest …